Kde není Havlíčků…

Marek Řezanka

Přemýšlel jsem, jak zareagovat na dvousté výročí od narození Karla Havlíčka Borovského. Je pro mě symbolem ideálu žurnalistiky. Novinařiny nepodbízivé, neúplatné, s jasnou vizí a odvahou čelit těm největším tlakům.

Však si ho velmi považoval i T. G. Masaryk, který prohlásil: „Mně byl odjakživa blízký literární orgán politiky: noviny. I dnes bych byl asi novinářem, kdybych neměl jiné řemeslo… Co bych vám říkal o novinách! Denně se na ně zlobím; z toho sám vidím, jak je mám rád. Měli jsme dva velké novináře: Havlíčka a Nerudu; Neruda byl ovšem novinářem spíš nepřímo, fejetonistou a kulturním kronikářem. Z nich si můžete odvodit všechno, jak má dobrý novinář vypadat. Má být vzdělaný a dovedný; má umět pozorovat a hodnotit; nemá být k ničemu lhostejný, celý svět, celá přítomnost je jeho látkou. Být žurnalistou, to znamená pozorovat a poznávat současnost. Říkám pozorovat a poznávat: novinář, který všechno přeměřuje a stříhá podle lokte své politické partaje, jen káže nebo se hádá. To už lokálkář, který přesně popíše, co se stalo, dělá práci větší a poctivější. Ovšem že novinář dobrý musí mít charakter, musí si vydobýt svobody slova-svoboda, svoboda!...“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 114-115).

Masaryk navíc dodává, že existuje kritika a „kritika“: „Nemluvím proti kritice, naopak přeju si kritiky všech vad a omylů; jenomže ta kritika nemá být k dělání demagogie, ale k poučení a k nápravě. Potřebujeme kritiků vzdělaných a poctivých, kritiků, kteří mají občanskou mužnost a kuráž; pravá kritika není negace ani svalování odpovědnosti na druhé, ale spolupráce a spoluodpovědnost.“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 273-4).

Zaměříme-li se na soudobou českou novinařinu, převážně vidíme bohužel tu "partajnickou" a sem tam nějaké "lokálkáře". Tak si říkám, zda, kdyby stav dnešní české žurnalistiky T. G. Masaryk hodnotil, zda by nemluvil o „negativní deviaci“.

Borovský nám chybí.

Alespoň nám zanechal vodítko, jaké nároky bychom na novináře měli klást: Neměl by to být nikdo, kdo píše na zakázku či tak, jak po něm někdo mocný či bohatý žádá. Nikdo, kdo někoho křivě obviní bez důkazů a je ho schopen doslova uštvat k smrti. Nikdo, kdo měří dvojím metrem, jak se mu zrovna hodí. Nikdo, kdo nechce informovat a vzdělávat, ale udržovat ostatní ve tmě. Nikdo, kdo není připraven se bít za svou zem.

Havlíčkovský ideál staví na poznání, na faktech, na odvaze, na lásce ke své vlasti. Tedy na skutečných hodnotách – kdy toto slovo není prázdným – jak bychom u nás řekli, „vytunelovaným“, pojmem.  

K připomenutí a oslavě K. H. Borovského jsem zvolil epigram s motivem bajky. Snad by ho potěšil.  

Kde není lvů…

Jednou se napříč kanály

spojily krysí tlupy,

že lva do kouta zahnaly

a s vřískotem ho tupí.

Však čekaly, až ochoří.

Teď do hrudi se buší.

Tvrdí, že prý jsou doktoři,

co uzdravují duši.

Ty krysy piští zběsile,

že ony se lvem stanou.

Ač v násobné jsou přesile,

lev skolil by je ranou.

Lev chvíli leží v mrákotách,

a krysy se hned množí.

Doufaly, že se zamotá

a padne s vůlí boží.

Když svět se v kanál promění,

v němž exkrementy plavou,

jen krysy žijí v domnění,

že zadek bude hlavou.

Puch s intenzitou pořádnou

lva k žití znovu vzkřísí:

Kde není lvů, tam povládnou

ty nejhnusnější krysy...

Namluveno: http://www.muamarek.cz/files/mp3/kde-neni-lvu....mp3